Úskalí daňové kontroly (2)

14. 12. 2016
Cílem článku není podat nějaký vyčerpávající přehled či úplný souhrn veškerých úkonů a postupů, se kterými se musíte vždy setkat v té formě, jak ji budu dále popisovat, ale spíše Vás informovat o těch oblastech, která jsou podle mého soudu stěžejní.

V minulém čísle newsletteru jsem Vám informoval o některých principech, na základě kterých je prováděná daňová kontrola u daňového subjektu.

Nyní bych na tuto problematiku navázal a rád bych se s Vámi podělil o některé z typických znaků, které daňová kontrola sebou nese. Cílem článku není podat nějaký vyčerpávající přehled či úplný souhrn veškerých úkonů a postupů, se kterými se musíte vždy setkat v té formě, jak ji budu dále popisovat, ale spíše Vás informovat o těch oblastech, která jsou podle mého soudu stěžejní, je vždy třeba na ně pamatovat a jejich porozumění se Vám může hodit.

Nejprve bych se rád zastavil nad samotným předmětem daňové kontroly, který je obsahem ustanovení § 85 odst. 1 daňového řádu. Podle něj jsou předmětem daňové kontroly daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správní stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení. Zde je nutné tuto zásadu vnímat v kontextu zásady základní, respektive samotného principu celé správy daní, která sděluje, že správou daní je postup, jehož cílem je právě to správné zjištění a stanovení daně. Správce daně by tedy v průběhu daňové kontroly neměl vyhledávat jen ty důkazní prostředky, které tzv. mluví proti tvrzením daňového subjektu.

Nicméně z mých praktických zkušeností je třeba skoro vždy na skutečnosti, které vyjdou najevo a jsou ve prospěch daňového subjektu, aktivně upozornit. Jako možný příklad uvedu poskytnutý dar ze strany daňového subjektu. V probíhající daňové kontrole byla ze strany správce daně velice detailně zkoumána konstrukce daňové přiznání, tj. byly velice detailně zkoumány obsahové náplně jednotlivých řádků daňového přiznání jako např. výpočet daňových odpisů, tvorba zákonných opravných položek, ale i oblast poskytnutých darů (k mému překvapení v situaci, kdy daňový subjekt vykázal daňovou ztrátu a tento dar tak jako tak nemohl uplatnit jako položku snižující základ daně ve smyslu § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů). Ke zmíněnému poskytnuté daru byla předložena smlouva označená jako smlouva darovací, jejíž součástí byla rozsáhlá fotografická dokumentace, ze které jednoznačně vyplývalo, že se nejedná o plnění z titulu daru, ale o plnění na bázi reklamních služeb, jejíž daňová uznatelnost není vázána na podmínku vykázání základu daně. Podle mého názoru v tomto případě měl sám správce daně postupovat v souladu s principem obsaženým v § 8 odst. 3 daňového řádu (tzv. princip skutečného obsahu právního jednání) a měl učinit takové kroky, které tedy jednoznačně zjistí, zda se o reklamní služby jednalo či nikoliv a měl povinnost toto zjištění sám v rámci prováděné kontroly zohlednit. Nicméně nestalo se a daňový subjekt musel na tuto „překlasifikaci“ daru na reklamní služby sám správce daně aktivně upozornit.

Často se tak setkávám se dotazem, co je tím důkazním prostředkem a jaký důkazní prostředek máme doložit, abychom pochybnosti správce daně vyvrátily. Odpověď na první otázku je poměrně jednoduchá, na druhou otázku nikoliv.

Důkazním prostředkem je v obecné rovině v podstatě úplně cokoliv. Daňový řád v ustanovení § 93 odst. 1 sděluje, že jako důkazní prostředek lze využít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění daně a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem. Daňový řád tedy nijak daňový subjekt neomezuje, co může správci daně pro vyvrácení jeho pochybností doložit. Může se tak jednat jak o listinné důkazní prostředky jako např. faktury, smlouvy, objednávky, přepravní listy, doklady o úhradě, montážní a servisní listy, stavební deník, knihy jízd, evidenci docházek apod., ale může se rovněž jednat např. o navržení výslechu svědka či provedení místního šetření apod.

Je jisté, že v případě prokázání poradenských, konzultačních či reklamních služeb je v obecné rovině unesení důkazního břemene mnohem složitější než např. prokázání nákupu automobilu. Nelze tedy jednoznačně říci, jaký důkazní prostředek je vždy tím nejlepším či nejvhodnějším, a který tedy bezezbytku odstraní pochybnosti správce daně. V souvislosti s výše uvedeným nelze tedy než doporučit, aby si daňové subjekty pokud možno co nejvíce těchto důkazních prostředků vhodným způsobem archivovaly. Je totiž pravidlem, že daňová kontrola zkoumá daňové povinnosti minulé a mnohdy tak daňový subjekt musí objasňovat skutečnosti staré např. 3 roky, což není vůbec jednoduchou záležitostí.   

Závěrem bych rád na Vás apeloval, obdobně jako v článku minulém, abyste daňovou kontrolu nepodceňovali. Jen její kvalitní vedení již od samého počátku je ve většině případů klíčem k úspěchu a to v souladu se zásadou právo přeje bdělým, nechť každý si střeží svá práva.

Jiří Šindelář
Autor článku:


Použitelnost dokumentu

Veškeré informace uvedené v daňovém newsletteru mají pouze informativní a obecný charakter a nenahrazují odborné poradenství. Z tohoto důvodu nemůžeme převzít jakoukoli odpovědnost za jejich použití.

Ačkoli je při přípravě newsletteru věnována maximální péče, není možno vyloučit veškeré případné chyby, nepřesnosti a platnost poskytnutých informací. Další informace, upřesnění a konkrétní možnosti aplikace dané informace ve Vaší společnosti je nutno konzultovat individuálně s příslušnými poradci.